Ochoz

V knize Ochoz, vycházející po tříletém publikačním odmlčení, se Borkovec snaží částečně variovat své poetické zázemí tím, jak odstupuje od expresivity a rozdychtěnosti raných veršů a jak nechává báseň prostoupit prozaickým živlem, jdoucím někdy i proti křehkému tělu básně. I jeho zasahuje vlna negací a pochybností, chvíle tápavosti a pocit přesycenosti uměním i přesyceného, unaveného umění, spějící k otázce, co ještě říct, odmítne-li básník formální hledačství a snahu říkat známé věci jinými slovy: „…co říct za touto zahradou, kde / stojím, / desátá, jedenáctá, dvanáctá, / očekávaje znamení / očekávaje prostě nějaké znamení; co říct, když / oblohou jen hladcí ptáci, kreslící letem / velké Deleatur?“ (z básně Deleatur).
Borkovcův svět se náhle ocitá ve stadiu bez očividných radostí, kdy se v okenním průzoru ven nachází jen „výsek rynku“, okamžitě apostrofovaný jako „nucený výsek“ skutečnosti. Dřevoryt už není celý. Psí štěkot, zvířecí obdoba lidské řeči, je okřiknutý a slova jsou „zutínaná“ a „ve dví“. To je okamžik, kdy si tvořivý člověk pokládá otázku, zda by pro něho nebylo jedinou cestou uniknutí do vnitřního exilu nebo do březinovské mlčenlivosti.