- O ceně
- Jednotlivé ročníky
- Ročník 2024
- Ročník 2023
- Ročník 2022
- Ročník 2021
- Ročník 2020
- Ročník 2019
- Ročník 2018
- Ročník 2017
- Ročník 2016
- Ročník 2015
- Ročník 2014
- Ročník 2013
- Ročník 2012
- Ročník 2011
- Ročník 2010
- Ročník 2009
- Ročník 2008
- Ročník 2007
- Ročník 2006
- Ročník 2005
- Ročník 2004
- Ročník 2003
- Ročník 2002
- Ročník 2000
- Ročník 1999
- Ročník 1998
- Ročník 1997
- Ročník 1996
- Ročník 1995
- Ročník 1994
- Ročník 1993
- Ročník 1992
- Ročník 1991
- Ročník 1990
- Ročník 1989
- Ročník 1988
- Ročník 1987
- Partneři projektu
- Kontakt

Vítězem Ceny Jiřího Ortena 1999 se stal
Pavel Brycz za knihu Jsem město (Hněvín)
Porota:
- Josef Chuchma, literární kritik
- Antonín Jelínek, literární vědec a kritik, bývalý předseda Obce spisovatelů
- Petr A. Bílek, literární vědec a kritik
- Miroslav Balaštík, šéfredaktor časopisu Host, spolumajitel a redaktor nakladatelství Host
- Miroslav Huptych, básník a grafik
Pavel Brycz
Pracoval v reklamní agentuře. Napsal několik textů pro hudební skupinu Zdarr, nejznámější je Jen nechci tě mít rád, který se objevil i v jeho novele Sloni mlčí.
V současnosti vyučuje český jazyk a občanskou nauku (ZSV) na OAHŠ v Turnově. Pro Českou televizi napsal seriál večerníčků, který již běží. Má také vlastní dětský pořad v Českém rozhlase. Český rozhlas uvedl i několik dramatizací Bryczových textů pro děti.
Jsem město
Sbírka mikropříběhů, povídek, básní, inspirovaná Mostem a jeho obyvateli.
Pojetí života a města, které je u moderního člověka jeho nejčastějším rámcem, splývá v Bryczově básnické knize Jsem město do podoby proměnlivého, amébovitě vyhlížejícího, někdy přátelského, jindy nevraživého organismu, který dýchá vlastními plícemi a pohybuje se na svých končetinách jako nějaký prahorní tvor. Organismus města, kterým je sice město bezejmenné a mnohovrstevnaté, ale za nímž tušíme i velmi konkrétní vedutu severočeského Mostu, místa s posuvným gotickým chrámem, s kopcovitým výčnělkem Hněvína, s barvotiskem stárnoucích prvorepublikových činžáků, ustupujících anonymnímu sídlišti, panelovému a betonovému labyrintu nicoty, získává v Bryczových básních v próze podobu archaicky heroickou, historicky okupační a nostalgickou, nevinnou nebo hříšnou, pohádkovou až hollywoodskou, nekonkrétně poetickou či konkrétně fotografickou a sudkovskou. Přechodný cirkusový stan se v Bryczově podání stává stejně plnohodnotným toposem jako hřbitov, kaple, hospody a nemocnice, zdevastované a opuštěné továrny. Na rozdíl od rozměrných epických celků, ve kterých je Brycz někdy až zajatcem svého košatého vyprávění, jsou textové miniatury v knize Jsem město básnivě sevřené a lakonické, mířící do hloubky víc než do neohraničené šíře.